Autor dává materiálu impuls a čeká na jeho odpověď, která je zároveň předvídatelná i nečekaná. Jedná se o prostý, ale vždy fascinující proces. V případě Milana Housera je předvídatelnost dána tím, že dlouhodobě a soustředěně pracuje s procesy dynamických chemických reakcí, s přeléváním a prosakováním materiálů, které spojují pigmenty s bází laku nebo epoxidu. Nečekanost se týká klíčových fází celého tvůrčího procesu, kdy autor ponechává materiál, aby „pracoval sám“, a ten pak určuje výslednou podobu obrazu tím, jak se dynamicky rozpíná, vře, slučuje nebo odpuzuje. V Houserově malířské tvorbě představuje obraz alchymické pole, v němž hmota není nástrojem, ale rovnocenným aktérem. Kapalina teče, vře, zasychá, tuhne a odpařuje se: reaguje na nejrůznější fyzikální podmínky, jako jsou teplota, gravitace, magnetismus nebo tlak. Vystavená kruhová kompozice na tuto skutečnost nejen upozorňuje, ale posouvá ji dále do žánru trompe-l’œil, optického klamu, kdy se malířská hmota nerozpíná pouze po ploše plátna, ale přetéká do prostoru, mizí v jemném nástřiku na stěně a vpíjí se do ní do ztracena. Malba zde není statickým výsledkem, ale otevřeným procesem, který můžeme vnímat jako záznam napětí mezi lidským záměrem a autonomním jednáním hmoty, mezi statickým obrazem a jeho prostorovou nestabilitou.